V posledních letech se v souvislosti s kandidaturou Českých Budějovic na Evropské hlavní město kultury 2028 často objevuje pojem permakultura. Mluví se o něm na konferencích, v projektech, v grantových žádostech i v kulturních strategiích. Přesto máme pocit, že mu málokdo skutečně rozumí. Nebo alespoň ne tak, aby dokázal vysvětlit, co znamená v každodenní kulturní praxi.
Naše definice je jednoduchá.
Permakultura v kultuře znamená, že z kultury nejen bereme, ale také do ní vracíme.
Mnozí z nás pracují v kultuře profesionálně. Stavíme festivaly, koncerty, velké produkce, akce s rozpočty, které si většina malých kulturních organizací nedokáže ani představit. Kultura nám dává práci, zkušenosti, kontakty i obživu.
Zároveň ale organizujeme koncerty v klubech, komunitní akce, malé festivaly, DJ nights, výstavy nebo site-specific projekty. Často za symbolickou odměnu, často úplně zadarmo. Ne proto, že bychom si své práce nevážili. Ne proto, že bychom neuměli spočítat hodnotu svého času. Ale proto, že věříme, že kultura nemůže fungovat pouze jako průmysl. Musí fungovat také jako ekosystém.
A právě v tom pro nás spočívá permakultura.
Stejně jako v přírodě nemůže existovat les složený pouze ze vzrostlých stromů, nemůže existovat kulturní prostředí složené pouze z velkých festivalů a vyprodaných hal. Každý umělec, každá kapela, každý technik, promotér, produkční nebo osvětlovač někde začínal. V klubu pro padesát nebo sto lidí. Ve zkušebně. Na komunitním festivalu. Na akci, kde organizátor nevydělal ani korunu a často ještě něco doplatil ze svého.
Když dnes někdo vyprodá O2 arenu, je snadné vidět pouze ten okamžik úspěchu. Mnohem těžší je vidět všechny malé kluby, kulturní centra, zkušebny a dobrovolníky, kteří stáli na začátku jeho cesty. Lidi, kteří poskytli prostor, techniku, čas, energii a často i vlastní peníze, aniž by očekávali návratnost investice.
Přesto právě oni vytvářejí podhoubí, bez kterého by žádná velká kulturní událost nevznikla. Kultura není továrna na zážitky. Je to živý organismus.
Pokud z něj budeme pouze brát, postupně vyčerpáme jeho zdroje. Pokud ale část toho, co nám kultura dala, vrátíme zpět do malých scén, lokálních projektů a začínajících umělců, vytváříme prostředí, které dokáže dlouhodobě růst.
Proto považujeme za normální, že jeden den pracujeme na komerčních akcích a druhý den organizujeme koncerty, které nám ekonomicky nedávají smysl. Nejde o charitu. Jde o investici do budoucnosti kultury. Do prostoru, kde mohou vznikat nové kapely, nové nápady a nové generace lidí, které jednou převezmou štafetu.
Když mluvíme o vracení kultuře, nemyslíme tím jen organizaci akcí.
Kapele Stepní běžec jsme se rozhodli dělat videoprojekce pro koncerty. Když hráli v březnu v Žižkárně, natočili jsme jim live session a pořídili kvalitní zvukový záznam. To všechno ve svém volném čase, dobrovolně a bez nároku na honorář. Proč? Protože právě tak chápeme permakulturu.
Protože věříme, že kultura nevzniká až ve chvíli, kdy se objeví grant, producent nebo sponzor. Vzniká mnohem dřív. Ve chvíli, kdy někdo věnuje svůj čas, znalosti a energii lidem, jejichž tvorbě věří.
Stejný princip se snažíme uplatňovat i na akcích jako DHOGH, Skateholders nebo Cool v Plotě. S Teatro Svjötlo věnujeme obrovské množství času scénografii, scénickému osvětlení a celkové estetice akcí. Často mnohem více, než by bylo nutné. Často mnohem více, než odpovídá velikosti publika nebo rozpočtu.
Ne proto, že očekáváme odměnu. Ne proto, že čekáme, až si nás někdo všimne. A už vůbec ne proto, že by mezi návštěvníky stál velký promotér, který nám druhý den nabídne zakázku života. Děláme to proto, že nám záleží na tom, aby to bylo dobré. Aby to bylo kvalitní. Aby i malá akce měla důstojnost velké produkce. Aby koncert pro sto lidí mohl být stejně pečlivě připravený jako koncert pro deset tisíc.
V prostředí velkých komerčních produkcí se to často vysvětluje těžko. Nedá se snadno vysvětlit, proč akci, kterou by bylo možné připravit za deset hodin, věnujeme dva dny práce. Proč vytváříme scénografii, o kterou nás nikdo nepožádal. Proč kapelám, které máme rádi, poskytujeme nadstandardní servis, i když si o něj neřekly. Proč podporujeme kapelu, se kterou nemáme žádný obchodní vztah. Proč investujeme svůj volný čas do projektů, ze kterých nikdy nebudeme mít finanční zisk.
Z pohledu ekonomiky to nedává smysl. Z pohledu permakultury ano.
Protože chápeme, že kultura není soubor jednotlivých akcí. Je to síť vztahů. Každý koncert, každá scénografie, každá nahraná live session, každá hodina dobrovolné práce a každý člověk, který se rozhodne něco vytvořit navíc, přispívá k tomu, aby byl celý ekosystém silnější.
Možná právě v tom spočívá skutečný význam permakultury. V ochotě vytvářet hodnotu i tam, kde není okamžitá návratnost. V budování prostředí, ve kterém mohou lidé růst, experimentovat a dělat chyby. V přesvědčení, že kvalita má smysl sama o sobě, i když ji zrovna nesledují tisíce lidí.
Protože kultura, která jednou naplní arény, nevzniká v arénách. Vzniká v klubech, kulturních centrech, na improvizovaných pódiích, ve zkušebnách, v komunitních prostorech a na akcích, které někdo připravil s maximální péčí, přestože věděl, že se mu to nikdy finančně nevrátí.
My nejsme lidé, kteří sklízejí. Jsme lidé, kteří sází.
A pokud má mít slovo permakultura v kultuře nějaký skutečný význam, pak možná právě tento: Vzít si z kultury tolik, kolik potřebujeme, a vrátit jí tolik, kolik dokážeme.
Protože kultura není služba, kterou si kupujeme.
Kultura je prostředí, které společně udržujeme při životě. A odpovědnost za něj neleží jen na institucích, městech nebo grantových komisích. Leží na každém, kdo z něj něco získal a rozhodl se část toho vrátit zpět.
A dokud budou existovat lidé ochotní dělat kulturu i tehdy, když se to ekonomicky nevyplatí, bude existovat i kultura, která jednou naplní festivaly, divadla a arény.
Bez podhoubí totiž nikdy nevyroste les.